Slovní výraz „karaoke“ se u nás již poměrně dobře zakořenil. Uchytil se přibližně před dvaceti lety, kdy se začal propagovat v masmédiích a především na Internetu. Tehdy vznikala řada webových stránek s odkazy na hudební doprovody známých skladeb s možností projevit vlastní pěvecký talent a nadšení a originálním způsobem pojmout oblíbenou píseň po svém.
Tento způsob novodobé zábavy se provozuje většinou v skrytu, v domácím prostředí, ale někdy je prezentován veřejně a považován za mnohem srdečnější záležitost, než dokonce originální hudební koncerty. Někteří lidé totiž skutečně zpívat dovedou, nesmírně je tato činnost baví, uvolní se a odreagují a rozhodně lze něco takového doporučit komukoli.
Největší oblibu sklízí umělý hudební doprovod v Japonsku a v Kanadě, zejména v odlehlých horských a severských, řídce osídlených oblastech. Karaoke ostatně také pochází z japonských výrazů „kara“ a „okesutora“ – „prázdný, volný“ a „orchestr“, tedy něco v tom smyslu jako volný prostor pro využití orchestrální skladby.
V Japonsku se této zálibě věnují miliony lidí, pořádají se zde dokonce soutěžní klání, na každé ulici najdete alespoň jeden klub nebo bar. Kanaďané se nechali inspirovat právě Japonci a poměrně běžně se tu s karaoke setkáte v restauracích a na společenských akcích. Pro středoevropana je tento způsob prezentace příliš otevřený, máme zkrátka odlišnou mentalitu a tak nám něco podobného připadá příliš intimní, osobní, a nakonec i exotické.
Zábava sbližuje skupiny i jednotlivce
Vynález tohoto zajímavého hobby se připisuje Japonci jménem Daisuke Inoue. Na vyžádání části obecenstva, kde tento hudebník vystupoval, pořídil audio nahrávku hudebního doprovodu, aby si lidé mohli v době jeho nepřítomnosti jeho skladby sami zazpívat. Objev se ujal v dalších podnicích a poté rozšířil po celé zemi. V roce 2004 byla objeviteli za tento počin udělena Nobelova cena za mír, tímto způsobem se totiž sbližují i neznámí lidé bez ohledu na etnický a náboženský původ.